Lovci české minulosti

„Přežije-li kultura, přežije národ.“ Jan Mládek

Obálka
TGM
Marie Terezie
Rudolf II. Habsburský
Karel IV
Jan Hus
kněžna Libuše
Pracovní list

1. Obálka v Národním archivu – „Poslední slova“

Dne 19. září 2005 předal Antonín Sum (osobní tajemník Jana Masaryka) Národnímu archivu obálku zapečetěnou na 20 let, jež má obsahovat slova zapsaná Janem (snad 5. září 1937) u smrtelného lože TGM. Během následujících let se o Masarykových posledních slovech četně spekulovalo. Dne 19. září 2025 byla tajemná obálka slavnostně rozpečetěna v Lánech za účasti prezidenta Petra Pavla. Po krátkém rozboru byl považován obsah obálky za pravý, s nejasnou datací. Obsah obálky přečetla specialistka na rodinu Masarykových historička Dagmar Hájková, obsah a text se bude dále zkoumat. V obálce bylo 5 stran psaných převážně anglicky – prezident Masaryk měl díky své ženě Charlottě Garrigue Masarykové bilingvní (dvojjazyčnou) domácnost.

V říjnu 2025 archiváři potvrdili jejich původní domněnku, že zápis v obálce neobsahoval Masarykova poslední slova, ale jeho slova z roku 1934, kdy byl ve špatném zdravotním stavu a domníval se, že umírá, ačkoliv posléze žil další tři roky. Mezi 21. a 25. říjnem 2025 byl originální zápis Masarykových slov vystaven široké veřejnosti v budově Národního archivu.

2.TGM

Celým jménem Tomáš Garrigue Masaryk – Prezident Osvoboditel (7. března 1850 Hodonín– 14. září 1937 Lány), byl československý státník, filozof, sociolog a pedagog, první prezident Československé republiky.

Tomáš Masaryk pocházel z chudé rodiny. Otec, původem Slovák, byl kočí, matka pracovala jako kuchařka. Po studiích ve Strážnici, v Brně a ve Vídni roku 1876 promoval filosofickou prací o Platónovi. Za studijního pobytu v Lipsku se roku 1877 seznámil se svou budoucí ženou, Američankou Charlotte Garriguovou, a roku 1878 se s ní v New Yorku oženil. Následujícího roku se ve Vídni habilitoval sociologickou prací o sebevraždě. Po vzniku české univerzity v Praze byl 1882 jmenován profesorem filosofie. Založil a redigoval měsíčník Athenaeum.

Roku 1890 vstoupil s přáteli do mladočeské strany a v dalším roce byl zvolen poslancem Říšské rady. Hájil jak větší autonomii českých zemí, tak také zájmy jihoslovanských národů, ale pro spory s radikálním vedením strany se roku 1893 mandátu vzdal. Ve snaze kultivovat české politické myšlení se Masaryk začal zabývat dějinami. Navázal na koncept Františka Palackého a přemýšlel o historickém poslání českého národa. Česká reformace a národní obrození jako projevy humanity mají podle něho širší, všelidský význam. Zároveň se ovšem Masaryk zabýval i sociálními otázkami, podporoval osmihodinovou pracovní dobu a všeobecné volební právo. Roku 1899 vystoupil s požadavkem na revizi procesu s Hilsnerem (tzv. hilsneriáda) a proti antisemitským pověrám a předsudkům. Roku 1900 založil Českou stranu pokrokovou, za niž byl roku 1907 a 1911 znovu zvolen (jejím jediným) říšským poslancem. Na základě dlouhodobého studia a četných návštěv v Rusku publikoval od roku 1913 nejprve v němčině své nejrozsáhlejší a ve světě nejslavnější dílo Rusko a Evropa, které bylo posléze vydáno i v češtině a přeloženo do několika jazyků.
Svých styků, znalostí i zkušeností Masaryk bohatě využil, když roku 1914 několikrát cestoval na západ Evropy a prostřednictvím R. W. Setona-Watsona i dalších osobností seznamoval světové politiky s českými požadavky. Roku 1915 pak odcestoval společně s dcerou Olgou do Švýcarska. Nemohl se již vrátit, protože v Rakousku-Uhersku na něho byl vydán zatykač. Jeho spojkou s domovem pak byli Edvard Beneš a další přátelé. Obeslal české krajany po světě, získal jejich podporu a v červnu 1915 v Ženevě poprvé veřejně vyhlásil požadavek samostatného státu. Téhož roku odjel do Londýna, kde se stal profesorem na King's College a přitom neúnavně publikoval a přesvědčoval. Roku 1916 mu Milan Rastislav Štefánik připravil přijetí u francouzského premiéra Aristida Brianda v Paříži, kde posléze vznikla Československá národní rada.

V únoru 1917, když velmoci uznaly tehdy formulovaný československý požadavek, odjel Masaryk do Ruska shromažďovat vojsko, aby svému programu dodal větší váhu. Československé legie měly postupně až 50 tisíc mužů a operovaly hlavně v Rusku, byly však podřízeny Národní radě a zařazeny jako spojenci do francouzské armády. Masaryk sám řídil organizování legií. Po říjnové revoluci a separátním míru Ruska s Německem se vydal z Moskvy přes Sibiř do Japonska, aby připravil přepravu legií do Francie. 7. března 1918 se vydal lodí do Spojených států amerických, protože věděl, že prezident Woodrow Wilson bude mít v poválečném uspořádání světa a zejména střední Evropy velmi významné slovo. V dubnu 1918 do USA dorazil. Přednášel, psal a agitoval zejména mezi krajany a dosavadní velké úspěchy legionářů byly pádným argumentem. Masarykova kniha „Nová Evropa“ přispěla k tomu, že prezident Wilson odmítl rakouské návrhy na federalizaci monarchie a postavil se za sebeurčení slovanských i jiných národů.

Zpráva o revoluci v Praze a vzniku Československa dne 28. října 1918 zastihla Masaryka ještě v Americe, stejně jako zpráva o jeho zvolení prezidentem. Cestou domů navštívil už jako prezident Anglii, Francii a Itálii i české legionáře a 21. prosince 1918 byl triumfálně uvítán v Praze. Hned po volbách roku 1920 byl znovu zvolen, i když získal jen asi 65 % hlasů, a podobně i v dalších volbách roku 1927. Teprve při třetí volbě, v roce 1934, kterou ústava presidentu Osvoboditeli dovolovala a která proběhla jako manifestace pro demokracii, získal 73 % hlasů. Komunisté a slovenští nacionalisté pro Masaryka nehlasovali nikdy. Koncem roku 1935 Masaryk ze zdravotních důvodů abdikoval a 14. září 1937 zemřel. Jeho pohřeb se stal velkou národní manifestací za svobodu a demokracii.

Masaryk o politice:

„Veškerá politika, zahraniční i vnitřní, je mně prováděním a upevňováním humanity; podřizuji politiku přikázáním ethickým. Vím, že to stanovisko se někdy politikům, kteří se pokládají za velmi praktické a chytré, nelíbí; ale zkušenost, a myslím, nejen moje, dokazuje, že politika rozumná a poctivá (Havlíček!) je nejpraktičtější, nejúčinnější a nejvýnosnější. Nakonec tzv. idealisté, lidé slušní a čestní vždycky mívají pravdu a udělají pro stát, národ a lidstvo více než politikové, jak se jim říká, reální a chytří. Chytráci jsou konec konců hloupí. Pojímám politiku, jako celý život jednotlivce a společnosti, sub specie aeternitatis (z hlediska věčnosti).“
Masarykovým krédem bylo heslo „Nebát se a nekrást“

3. Marie Terezie

Marie Terezie, celým jménem Maria Theresia Walburga Amalia Christiana (13. května 1717, Vídeň – 29. listopadu 1780, Vídeň), z rodu Habsburků, byla arcivévodkyně rakouská, královna uherská, královna česká a markraběnka moravská. Byla jedinou vládnoucí ženou na českém trůně. Jejím manželem se 14. února 1736 stal František I. Štěpán Lotrinský, v letech 1745–1765 římský císař.

Přestože měla nástupnická práva zajištěna Pragmatickou sankcí, kterou v předešlých letech uznala za cenu různých ústupků většina evropských mocností, po smrti otce Karla VI. byly její nároky zpochybněny především ze strany Pruska a Francie. Hned od počátku její vlády byly vedeny války o rakouské dědictví, které přerostly v celoevropský konflikt. V této válce ztratila Slezsko a pokus o jeho opětovné získání nebyl úspěšný ani v následující sedmileté válce. V návaznosti na vojenské konflikty přistoupila k řadě reforem (Tereziánské reformy), které se primárně týkaly armády a centralizace státní správy. K nejvýznamnějším reformám s přesahem až do současnosti patřilo zavedení povinné školní docházky (1774).

V roce 1743 byla korunována českou královnou a po několika dalších pobytech v Praze iniciovala rozsáhlou přestavbu Pražského hradu do jeho současné podoby (1753–1775, architekt Nicolò Pacassi).

Se svým manželem měla celkem 16 dětí, z nichž šest zemřelo v dětském věku. Synové Josef II. (1741–1790) a Leopold II. (1747–1792) se postupně stali římskými císaři. Z dcer se stala nejznámější nejmladší Marie Antoinetta (1755–1793), jejíž sňatek s Ludvíkem XVI. stvrdil spojenectví s Francií uzavřené již před sedmiletou válkou. Marie Terezie u svých dětí uplatňovala sňatkovou politiku, díky které si už za svého života vysloužila přezdívku matka Evropy a rovněž přezdívky tchyně Evropy a babička Evropy.

Hodnocení reforem

V české historiografii jsou na důsledky panování Marie Terezie rozdílné názory. Zrušením České dvorské kanceláře v roce 1749 a dalšími jejími reformami se staly země Koruny české de facto provincií habsburské monarchie. Naopak některé její reformy, zčásti i reformy státní správy, armády, ale především školství, měly pozitivní následky také pro český národ.

Takto např. hodnotil zrušení České dvorské kanceláře Josef Pekař:
„Panování Marie Terezie má zvlášť důležité místo v dějinách našich. Marie Terezie prvá zradila přísahy, jimiž se zavázala dbáti samostatnosti státu českého, a položila základy k spojení zemí českých a rakouských v jednotný stát. Poněvadž země uherské zůstaly tohoto násilí ušetřeny, byla tím připravována pozdější dualistická forma monarchie.“
Josef Pekař: Dějiny československé

Pomník v Praze

Dne 13. května 2017 byl odhalen základní kámen budoucího pomníku Marie Terezie v parku nedaleko jednoho z výjezdů tunelového komplexu Blanka u Prašného mostu v Praze 6, v bývalé části Morávkova parku, který byl po panovnici pojmenován. Jde o první sochu Marie Terezie na území ČR. Lidé soše přezdívají „kuželka“.

Zajímavost

Marie Terezie osobně vyšívala jedny ze šatiček pro Pražské Jezulátko – zelené se zlatou výšivkou, které patří mezi nejvýznamnější.

4. Rudolf II. Habsburský

Rudolf II. Habsburský (18. července 1552, Vídeň – 20. ledna 1612, Praha) byl římský císař, uherský, český, chorvatský král, markrabě Moravy a obojí Lužice a rakouský arcivévoda z rakouské větve dynastie Habsbursků.

Byl posledním habsburským panovníkem a také posledním v hodnosti císaře Svaté říše římské, který učinil z Prahy své sídelní město. Jako milovník umění, mecenáš a podporovatel věd přispěl k velkému kulturnímu rozkvětu českých zemí. Bohatě podporoval umění, kulturu a vědu. Umění zažívalo „zlaté období“. Za jeho vlády vznikaly v Českém království a v celé římské říši velké umělecké sbírky. Rudolf II. věřil v astrologii a alchymii. Sezval do Prahy významné astronomy z celé Evropy a Praha se stala významným střediskem vědy, která v tomto období zažívala velký rozkvět. Závěrečná, manýristická epocha renesance je po něm v českém prostředí nazývána doba rudolfinská a je řazena k vrcholným periodám starších českých dějin.

Z hlediska politiky to však úspěšný vládce nebyl, což bylo dáno jednak složitými osobními dispozicemi (duševní labilitou, s postupně se zhoršujícím průběhem) a jednak stoupajícím celoevropským napětím mezi protestanty a katolíky, což byl základní spor i v českém prostředí, jejž Rudolf nedokázal nijak vyřešit. V samém závěru vlády pak čelil intrikám svého bratra Matyáše, a nakonec mu musel vládu v Uhrách, Rakousích a na Moravě předat.

Relativně brzy po smrti Rudolfa II. začala třicetiletá válka, která krvavě zasáhla nejen do dějin českých zemí. V porovnání s hrůzami této války se Rudolfova vláda jevila jako doba idylického klidu.

Rudolfův majestát byl podepsán 9. července 1609 a zaručoval v českých zemích náboženskou svobodu.

5. Karel IV.

Karel IV. (14. května 1316, Praha – 29. listopadu 1378, tamtéž), narozen jako Václav, byl jedenáctý český král vládnoucí jako Karel I. od srpna 1346 až do své smrti v listopadu 1378. Karel IV. byl římsko-německý král od července 1346 a od roku 1355 císař římský. Byl také italský (lombardský) král od roku 1355, burgundský (arelatský) král od roku 1365, moravský markrabě v letech 1333 až 1349 a lucemburský hrabě v období let 1346 až 1353. Pocházel po otci z dynastie Lucemburků a po matce byl potomkem rodu Přemyslovců.

Byl to první český král, který se stal také císařem Svaté říše římské a byl posledním korunovaným burgundským králem. Stal se tak osobním vládcem všech království Svaté říše římské.

Karel IV. byl syn dědičky Přemyslovců Elišky a českého krále Jana Lucemburského. Byl pokřtěn jako Václav, jméno Karel přijal při biřmování během své výchovy ve Francii po svém strýci a kmotrovi Karlu IV. Sličném. Karel IV. patřil mezi nejvýznamnější panovníky vrcholného středověku. Byl neobyčejně vzdělaný a inteligentní, plynně hovořil pěti jazyky (francouzština, němčina, čeština, latina a italština). Svou moc využil ke konsolidaci českého státu, který byl od jeho doby znám jako Koruna česká. Již jako císař nechal vytvořit Zlatou bulu, nejvýznamnější říšský ústavní zákon, který platil až do zániku Svaté říše římské roku 1806. Ta také významně upravovala vztah českého státu k říši a potvrzovala jeho výjimečné a nezávislé postavení v rámci říše.

Jako český král proslul především založením univerzity v Praze, která nese jeho jméno, výstavbou Nového Města pražského, stavbou kamenného (později Karlova) mostu přes řeku Vltavu v Praze, zbudováním hradu Karlštejna a mnoha dalšími počiny. Spolu s otcem započali se stavbou Svatovítského chrámu. Karel také dosáhl významné územní expanze českého státu, především severovýchodním směrem, a to hlavně díky své obratné sňatkové politice.
Je veřejností považován za jednu z nejvýznamnějších osobností českých dějin.

Roku 2005 Česká televize uspořádala anketu Největší Čech, v níž diváci měli zvolit největší osobnost českých dějin. Za největšího Čecha byl zvolen právě Karel IV., když získal 68 713 hlasů (Ovšem až po úpravě pravidel, neboť podle původních by nejspíše skončil druhý za fiktivní osobou Jára Cimrman).

S odstupem druhý skončil Tomáš Garrigue Masaryk, který získal 55 040 hlasů.

Karel IV. je vyobrazen též na české bankovce o nominální hodnotě 100 Kč, která je v oběhu od 30. června 1993.

Roli krále Karla v českém kolektivním vědomí ilustruje i fakt, že se stal součástí populární kultury. K jeho oblibě přispěla například hudební komedie Zdeňka Podskalského z roku 1973 Noc na Karlštejně, natočená na motivy stejnojmenné hry Jaroslava Vrchlického. Ve filmu Karla ztvárnil Vlastimil Brodský.

Karel IV. je hrdinou i jedné z nejznámějších českých básní, kterou napsal Jan Neruda a zařadil ji do své poslední sbírky Balady a romance. Báseň se nazývá Romance o Karlu IV. Král v ní pije víno se svým pobočníkem Buškem II. z Velhartic a vyznává, byť s jistou trpkostí, náklonnost k českému národu.

6. Jan Hus

Jan Hus (kolem roku 1370 pravděpodobně Husinec – 6. července 1415 Kostnice) byl římskokatolický kněz, český středověký náboženský myslitel, vysokoškolský pedagog, reformátor a kazatel. Hus byl jedním z prvních reformátorů církve.
Od roku 1398 vyučoval na pražské univerzitě, a v letech 1409–1410 byl jejím rektorem. Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek, v němž se ocitla katolická církev. Katolická církev ho označila za kacíře, jeho učení za herezi, a exkomunikovala jej (1411). Přesto se Hus v listopadu 1414 dostavil na kostnický koncil, aby se tam očistil ze všech nařčení. Byl však odsouzen jako kacíř a následně byl vydán světské moci k upálení na hranici, když odmítl odvolat své učení.

K jeho odkazu se hlásili husité, a později i další církve a společnosti, vzešlé z české i protestantské reformace. Husité zahrnovali většinu české populace v Českém království, vytvořili tak velkou vojenskou sílu, a během tzv. husitských válek porazili několik křížových výprav. O století později bylo více než 90 % obyvatel českých zemí nekatolických, a někteří stále následovali učení Jana Husa a jeho nástupců.

Jeho heslo „Pravda vítězí“ je součástí české prezidentské vlajky.

Den Husova upálení, 6. červenec, se stal českým státním svátkem. Jako svého svatého mučedníka jej (spolu se sv. mučedníkem Jeronýmem Pražským) uctívá česká starokatolická církev a pravoslavná církev. Pro Církev československou husitskou je výročí jeho smrti fakticky největším svátkem.

7. Kněžna Libuše

Libuše (lat. Lubossa) je jedna z dcer vojvody Kroka, mytická česká kněžna a manželka Přemysla Oráče, pramáti dynastie Přemyslovců. Proslula také jako věštkyně a předpověděla slávu města Prahy, které založila. Její příběh je znám v různém podání, především z Kosmovy kroniky z počátku dvanáctého století a z Jiráskových Starých pověstí českých. Její existence není historicky doložena, Palacký její život hypoteticky kladl na počátek 8. století.

„Vidím město veliké, jehož sláva bude hvězd se dotýkati. Tam v lese je místo, třicet honů odtud vzdálí, Vltava řeka je obíhá. To na půlnoc ohrazuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu. I nazvete hrad, jejž postavíte, Prahou. A jakož knížata, vojvodové proti prahu klanějí hlavu, tak budou se klaněti i proti městu mému. Budeť mu čest a chvála a bude slovutno světu.“
Alois Jirásek: Staré pověsti české