KNIHA YPSILONKA PŘÍTOMNOSTI ANEB DIVADLO VZÁJEMNOSTI BYLA POKŘTĚNA

18. března 2022 Tiskové zprávy

Pozoruhodná fotografická kniha Ypsilonka přítomnosti aneb Divadlo vzájemnosti, mapující nedávno uplynulé pětiletí legendární pražské scény, se po odkladech způsobených covidovou pandemií dočkala slavnostního křtu ve čtvrtek 17. března v malém sále divadla. Na ten ve velkém sále od 19.30 hodin navázalo kmenové představení Spálená 16, jež obrazově celou knihu uzavírá.

Křtilo se vesele, s vyprávěním, živou hudbou a zpěvem v osvobozeném rytmu swingu a bossa novy. Úvodního slova se ujal Jan Schmid, který první písničku, která na křtu zazněla, Civilizaci od V+W+J z ypsilonského představení Kostky jsou vrženy, okomentoval, „že se hodí, když se teď právě civilizace tak bortí“. Po písni Corcovado v podání Jana Jiráně k hostům dále promluvil teatrolog, editor a nakladatel Jan Dvořák, další z kmotrů vedle Jana Jiráně a Jiřího Lábuse, kteří o knize mj. nakonec už jen svorně prohlásili: „Je krásná.“

O samotné knize, jejíž celý název zní Ypsilonka přítomnosti aneb Divadlo vzájemnosti, s přesahem do minulosti, aby nám budoucnost neutekla, bylo podrobněji napsáno už v souvislosti s její prezentací na mezinárodním knižním veletrhu Svět knihy v září 2021.

Nejen pro připomenutí složitosti doby, jíž divadlo během své mnohaleté existence procházelo, ale i v kontextu současného znepokojivého dění na Ukrajině stojí za to zaznamenat vzpomínky, vázané na dvě konkrétní představení Ypsilonu ještě z doby totality, které na křtu také zazněly.

Nejdříve jako absurdní, a přece skutečnou, a dnes jakoby zmrtvýchvstalou stopu minulosti přečetl Jan Dvořák udání na slavné představení Erdmanova Sebevraha, se kterým byla Ypsilonka pozvána v dubnu 1988 na přehlídku studiových scén v Hradci Králové. Vytrhujeme: „Tato inscenace je v rozporu s kulturně politickou linií naší strany (…). Vedle laciných narážek na Kreml (…) urážlivě působilo trapné předvádění řečníků za rudě potaženým pultem v den okresních stranických konferencí (…). Obdobně vyznívaly ‚kritické úvahy‘ o diktatuře proletariátu, (…) o rozpínavosti Ruska na úkor dalších národů (…).“ Což bohužel platí a dnes se mimořádně dotýká současné situace.

Následně jako stejně absurdní, a přece pravdivou skutečnost odvyprávěl Jiří Lábus svou „politickou“ vzpomínku na den, kdy zemřel Brežněv: „ V divadlech se ten den nemohla hrát žádná komedie, jen vážné kusy a my měli jediný vážný kus, a to byl Makbeth od Shakespeara. Hráli jsme to v Žižkovském divadle, protože naše tenkrát opravovali. Já hrál Makbetha a pamatuji si, že má první věta tehdy byla ‚To jsem ještě nezažil tak krásnej a tak hnusnej den.‘ A byl aplaus.

Historie se nebezpečně opakuje.