POCTA HEJTMANA LIBERECKÉHO KRAJE PRO JANA SCHMIDA OČIMA JANY KOPECKÉ

20. 10. 2022 byl Jan Schmid, zakladatel, umělecký šéf a ředitel Studia Ypsilon, oceněn spolu s dalšími skvělými osobnostmi mužů a žen různých oborů, kteří svou činností vtiskli nesmazatelnou stopu do historie regionu, Poctou hejtmana Libereckého kraje.

Cenu jsem z důvodu jeho aktuální zdravotní indispozice přebírala v Liberci já a tento okamžik ve mně probudil amalgám vzpomínek.

Narodila jsem se ve stejném roce jako Ypsilonka. Její první krůčky a hledání jsem trávila v pražských jeslích a školce, zatímco moje maminka Jana Synková ještě studovala DAMU. Její umělecký kurs na sever pak zásadně ovlivnil i můj život. Moje nejstarší vzpomínka na Liberec má v mé paměti navždy podobu strašidelných železných oblud dunících na kočičích hlavách, jak se 21. srpna 1968 za ranního rozbřesku valí Zhořeleckou ulicí. Chodník před hereckou ubytovnou byl plný zděšených dospělých v pyžamech a já ve svých pěti letech zpanikařila, že jsem ztratila maminku. Natrvalo jsem přišla do Liberce až o 3 roky později, ale následující léta byla pro mne z odstupu let nejdůležitějším obdobím mého života. Dospívala jsem doslova v zákulisí Ypsilonky, kterou v Liberci každý znal, a zároveň jako každý v tomto věku jsem si vytvářela svoji vlastní identitu. Dýchala jsem vzduch prosycený barvami a naivními liniemi ypsilonkovských plakátů, nezaměnitelnou vůní zkušeben a jeviště, zvláštní pospolitosti a soužití celého ansámblu divadla od herců po techniku, i hmatatelného souznění večerního jeviště a hlediště, v němž diváci spoluvytvářeli divadelní zážitek svým zájmem a porozuměním pro nevšední metaforický jazyk tohoto divadla. V době přituhující normalizace, kdy se hroutily životy a ideály, byla adresa Moskevská 18 bránou do naděje, úlevy a víry, že se Sovětským svazem to nemůže být na věčné časy, protože živá skutečnost je jiná, v humoru se skrývá pravda a všechno je vždycky trochu jinak. Divadlo se každý večer otřásalo smíchy, bavili se diváci i herci, ale domů se vraceli s hřejivým pocitem, že v tom šedivém světě totality se aspoň na chvíli nadechli v prostoru, kde lze vést svobodný dialog o skutečně důležitých věcech a tématech, ať už to byl Michelangelo nebo Hašek… nebo Večery na přidanou.

Ypsilonka vytvořila ostrůvek svobodného komedianství ve městě, jehož charakter v mnohém tvoří okolní hory i složitá poválečná historie. Ve městě, kde si normalizační moc po 1968 obzvlášť hlídala jakékoliv projevy občanské svobody. Hory však rodí lidi tvrdé a paličaté, s vysokou schopností přežít. V libereckém ateliéru Karla Hubáčka se zrodil projekt vrcholného díla architektury a techniky, které bylo vyznamenáno Cenou Augusta Perreta Mezinárodní unie architektů, a navzdory době, která utlumovala vše hravé a lehké, už v 70. letech stál nad Libercem originální televizní vysílač jako dílo nespoutané kreativity, vynalézavosti a zároveň pokory ke svému okolí. V Liberci žily další skvělé osobnosti a spousta svobodných lidí, kteří hledali svou pravdu a útěchu v horách a činnostech, ve kterých nacházeli pro sebe smysl navzdory režimu.

Liberečtí diváci Ypsilonce porozuměli a nebyl večer, kdy by nebylo vyprodáno. V tom jsem vyrostla a považovala jsem to za normální. Tak to má být. Svou identitu jsem prožívala v srdci dalšího libereckého fenoménu, v pěveckém sboru Severáček, v náruči osobností, které pro mne stejně jako pro každého, kdo touto školou prošel, znamenaly kromě nezapomenutelných prožitků zpěvu a života sboru doživotní vzor zejména v přístupu k práci, umění a životu vůbec. Byla jsem liberecký patriot a jsem jím dodnes. Našla jsem tam sestru, narodil se tam můj bratr.

Ypsilonka se koncem 70. let přestěhovala do Prahy a zanedlouho se tam přesunul i můj život. Teprve v hlavním městě, kde jsem se vlastně narodila, jsem po letech pochopila, že atmosféra, v níž jsem prožila své formativní roky, vůbec nebyla tak samozřejmá. Praha je jedno z nejkrásnějších měst Evropy, dnes leckteří turisté tvrdí, že i světa, byla taková i tehdy, kdy barokní paláce pomalu chátraly a všudypřítomné transparenty s věčnými sliby vazalství sovětským “bratrům” hyzdily nemilosrdně kdejaký kout. Je to srdce naší historie. Je to můj domov. Domovy mám ale dva. Kdykoliv uvidím zdálky siluetu ještědského hřebene s Ještědem, jsem také doma.

Ypsilonka má tedy svou libereckou historii a svou pražskou. Přestože ta pražská dnes lety převažuje nad libereckou, vše, co jí tvoří, se narodilo tam. Ze starých členů dnes zbývají poslední matadoři, Ypsilonkou od té doby prošla předlouhá řada herců, scénografů, hostujících režisérů, divadlo měnilo zřizovatele i prostory, než zakotvilo definitivně v budově České spořitelny na adrese Spálená 16. Mnozí, co Ypsilonkou prošli, se stali slavnými hvězdami i mimo divadlo, ale všichni na své působení v ní vzpomínají s velkou vděčností. Ypsilonka se proměňovala celých 60 let zároveň s dobou, nebo lépe, vždy o krůček před dobou. V uvolněnosti hledání témat a výrazu, v důrazu na rozvinutí potenciálu jednotlivých hereckých osobností (o němž často neměli ani tušení, že jej mají), unikátní metodě kolektivní improvizace, díky níž vznikaly scénické tvary, které nelze vytvořit u psacího stolu, zůstávalo divadlo stále živé, autentické a o něčem. To něco bylo a je schopnost Jana Schmida provokovat herecký potenciál, cítit v kontrastech jevů a situací nový, běžně nevnímaný záblesk pravdy, bořit schémata reality a měnit úhly pohledu na věci a děje, o kterých si třeba myslíme, že je známe, ale jak říká sám s oblibou: „ono je všechno ještě taky trochu jinak“. Představení Ypsilonky se nepodobá žádnému jinému divadelnímu tvaru, ať je téma jakékoliv, vždy bude nahlíženo trochu shora, trochu ze strany, s humorem a spoustou muziky, bude to zážitek světského komedianství, kde je na jevišti důležitý každý a zároveň všichni a stejně tak důležití jsou i diváci v sále, protože jen ve společném zážitku se rodí divadlo. A dobré divadlo se rodí tam, kde mu diváci rozumějí, kde vyjadřuje něco autentického a živě pociťovaného v nich samých.

Takto jsem se naučila v Liberci chápat smysl divadelního zážitku. Teprve po letech jsem si uvědomila v celém rozsahu, jak unikátní divadlo v té době nesvobody a daleko od hlavního města se v Liberci narodilo a působilo, a jak obrovský význam muselo mít pro všechny diváky s otevřeným vztahem k životu a světu, žijících tehdy v začarované pevnosti vládnoucí dělnické quasikultury. Tehdejší schizofrenie „co je venku a co doma“ byla obecná a celkem samozřejmá. Jenže moje doma byla Ypsilonka. Doslova. Herecké ubytovny jsou dodnes v té samé budově v nejvyšším patře.

Jako pro všechny, kdo Ypsilonkou prošli, se i pro mne stala podstatnou součástí mé identity a nejen proto, že je to moje rodina. Divadlo je umění okamžiku, každý den umírá a znovu se rodí. Nikdy nelze vrátit autentické zážitky zpět. Zbývá výtvarná tvář divadla, fotografie, texty o divadle. Ale já věřím, že každý, koho Ypsilonka kdy pobavila a komu otevřela nové pohledy, si tuto zkušenost nese v sobě jako každý silný životní zážitek, který obohacuje a formuje a který nelze nikomu nikdy vzít.

Ypsilonka je výjimečný divadelní fenomén a její zakladatel, autor výtvarné tváře divadla, tvůrce základního tvůrčího principu metody kolektivní improvizace, autor textů, pedagog, spisovatel, herec a režisér, rozhodně patří k osobnostem, které se výrazně zapsaly do historie Liberce a jeho kulturních dějin. Pocta hejtmana Libereckého kraje je důstojným oceněním jeho přínosu tomuto magickému a hrdému městu v kotlině mezi Lužickými a Jizerskými horami.