Ypsilonka uvede 220. reprízu kultovní inscenace Praha stověžatá

Dnes už kultovní inscenace pražské Ypsilonky Praha stověžatá oslaví v úterý 25. února 220. reprízu. Inscenace měla premiéru 12. a 14. května 2000, a tak současně letos na jaře uplyne čtrnáct let od prvního uvedení.

Praha stověžatá, aneb Praha zlatá, magická, matka měst a zkrátka naše je celý název inscenace, která se objevuje na programu Studia Ypsilon již od roku 2000. Dlouhý podnázev a úctyhodný počet repríz nejsou zdaleka jedinými zajímavostmi. S nadhledem a vtipem provádí ypsilonští herci publikum zásadními historickými událostmi dotýkajícími se Prahy od Přemyslovců až po současnost. A právě díky mnohovrstevnaté předloze, kterou spoludotváří na jevišti osobitý ansámbl skvělých herců a muzikantů, nečeká na diváka žádný nudný dějepis. Historické epochy, které ovlivnily současnou podobu Prahy, jsou ztvárněné s Ypsilonce vlastním originálním humorem, nadsázkou, přesmyčkami, asociacemi i odbočkami.

Představení, které budí zájem hvězdným obsazením (Jiří Lábus, Jana Synková, Marek Eben, Petr Vacek, Jiří Schmitzer, Martin Dejdar, Jaroslava Kretschmerová, Jan Jiráň, Miroslav Kořínek, Markéta Častvaj Plánková, Petr Vršek, Martin Janouš, Roman Mrázik, Renata Rychlá a Daniel Šváb), se i po čtrnácti letech stále setkává se zájmem diváků. Únorová kulatá i následující březnová repríza jsou vyprodané. Další možnost získat vstupenky budou mít diváci v květnu letošního roku.

Tvůrci hry a inscenace, autor a režisér Jan Schmid a dramaturg Jaroslav Etlík, vycházeli z velmi obsáhlého materiálu – ze samotné Prahy: „Množství materiálu samo volalo po uspořádání, zpřehlednění a rozdělení do jednotlivých celků. Každý ten celeček pak má trochu jiný divadelní charakter a říká si o vzájemně odlišné vyjadřovací a výrazové prostředky,“ přibližuje podobu inscenace Jan Schmid. Mezi tyto celky patří například Praha mytická, Praha historická, Praha gotická, ale také tragická, magická, barokní nebo otevřená.

Na výsledném tvaru se také autorsky spolupodíleli a dodnes podílejí všichni herci, protože je díky jeho struktuře zapojováno to nejaktuálnější. Všechny repliky nevychází jen z textu samotné hry, ale také z náhody a dlouholeté herecké souhry. Výjimečné je, že patnáct herců ztvární na jevišti během dvou a půl hodinového představení přes sedmdesát postav.

Nad celou hudební stránkou inscenace převzal odpovědnost skladatel a korepetitor Miroslav Kořínek, o kterém režisér Aleš Kisil řekl, že k Ypsilonce patří jako panorama Hradčan k Praze. „Vždycky jsem se vyhýbal odpovědi na to, když se někdo ptá „A jak to, pane Kořínku, vlastně děláte?“ Ypsilonka je v tomhle tvárný až oplozený organismus – když sem někdo přichází, musí být muzikální nebo hodně prdlej. Muzika v Ypsilonce se dělá tak, že je zkrátka parta lidí. Typickým příkladem je Prodaná nevěsta, kde zpíváme, jako by se nechumelilo a ono se sakra chumelí!,“ vysvětluje muzikálnost a vzájemné napojení ypsilonských herců Miroslav Kořínek. Stejně dobře může být místo Prodané nevěsty jmenovaná Praha stověžatá, ale i další počiny. V „Praze“ Miroslav Kořínek jedinečně zpracoval hudbu řady skladatelů počínaje Bedřichem Smetanou, přes Wolfganga Amadea Mozarta až po Karla Hašlera či Jiřího Šlitra a celou řadu dalších.

Diváci se setkají také s nezaměnitelnou hudbou a texty dlouholetých ypsilonských hostů a skvělých hudebníků Marka Ebena (O Praze a další) a Jiřího Schmitzera (Rytířská a další). Jejich písně mohou diváci slyšet také v Prodané nevěstě, Rusalce nejen podle Dvořáka nebo ve Svaté rodině. Marek Eben v jednom z rozhovorů z loňského roku řekl: „Z Ypsilonky jsem odešel už před deseti lety s tím, že představení, kde jsem byl obsazen, dohraju k jejich derniéře. Dohrávám už deset let…“

Výpravu inscenace vytvořil významný český scénograf divadelní architekt Miroslav Melena, jehož práce mohli diváci vidět dříve vedle Ypsilonky také v Naivním divadle v Liberci, Národním divadle, Městském divadle v Brně a na dalších známých českých i zahraničních scénách.

Jan Schmid o Miroslavu Melenovi

„[…] Miroslav Melena uskutečnil v Ypsilonu většinu scén i kostýmů. Uměl dokonale zacházet s prostorem. Jeho myšlení bylo architektonické, každá inscenace předpokládala svůj generální nápad. Když jsme se na něm shodli, stačilo prostorové vymezení a mohlo se začít zkoušet. Bylo ideální, když i sama scénografie někdy mohla vznikat během zkoušek. Takto jsme uskutečnili několik inscenací. 

[…] Jistě by se s obdivem mohlo mluvit o originální a víceúčelové orlojovité scénografii Prahy stověžaté a jiných kusech, třeba o Prodané nevěstě jako o národní skládačce puzzle, či o Twainově „malířské“ Vdově proti své vůli – z těch poslednějších. […] pro divadlo, jak jsem si ho sám jinak představoval, byl Miroslav Melena jako spolutvůrce přímo ideální. Chápal, že scénografie stejně jako žádná jiná složka v divadle neexistuje sama o sobě, je věcí celistvosti, a přesto existuje sama o sobě, když je to třeba. 

[…] Dělali jsme divadlo, které neslo znaky doby, snad i místa, v němž jsme žili, jež jsme zároveň chtěli znát a chápat, až jsme se tak zřejmě společně dopracovali k divadlu osobitě svému, českému, tedy nejen zatíženému námi samotnými, ale i místem, krajem, domovem.“ (16. 10. 2010)

To, že Praha stověžatá neztratila nic ze své aktuálnosti a kouzla (naopak k nim za ty roky přibylo spoustu podnětů a spoluhráčských nahrávek) dokazuje vedle zájmu diváků i jedna z úvodních poznámek Jana Schmida z premiérového roku 2000: „Dnes všeobecně panuje jakási móda nebýt nikterak na nic hrdý, na svou zem ani na svou kulturu, stále se škorpit, ponižovat, černit, pomlouvat, všechno shazovat. Kdekdo mě o tom ve veřejném životě přesvědčuje. Stále si někdo dokazuje, jak je chytrý nejchytřejší, ale ve skutečnosti má jen patent na hloupost a krátkozrakost. Takoví lidé se nikdy nedomluví.“

• Více o inscenaci PRAHA STOVĚŽATÁ aneb Praha zlatá, magická, matka měst a zkrátka naše